Kouzlo Himálaje

Jestli nějaké země opravdu miluji, tak je to Japonsko a Nepál. V nich jsem taky strávil nejvíce svého cestovatelského času. Vlastně teď už ve svých 83 letech nikam jinam nemusím. V Nepálu jsem byl poprvé v roce 1970 a ihned mi se svými památkami, horami a hlavně lidmi vlezl pod kůži. V té době bylo Káthmándské údolí plné hippies - "dětí květin" vykuřujících marjánku a posedávajících na schodištích starobylých pagod.

V první části svého vyprávění nazvaném Údolí dřevěných chrámů ukáži to nejlepší ze svého černobílého archivu ze sedmdesátých let.

V druhé části nazvané Manang po 30 letech se vydáme do hor. V roce 1979 jsem šel s kamarádem Petříkem tři neděle kolem Annapúrny. Po překonání průsmyku Thorung La ve výši 5 417 metrů jsme se ocitli v údolí řeky Maršjangadí. Oblast byla otevřena pro cizince teprve druhým rokem. Zakotvili jsme v první větší vesnici, v Manangu, a měli štěstí: hned druhý den se odehrávala velká buddhistická slavnost s tanci v maskách, kdy spolu bojovalo Dobro a Zlo. Když se po 30 letech vydal do Manangu můj syn, nesl sebou mých asi sto černobílých fotografií pohlednicového formátu s úkolem najít osoby, které jsem tenkrát fotografoval. Uvidíte, jak se to povedlo.

Třetí část jsem pojmenoval Himálaj zepředu i zezadu, tedy z Nepálu a z Tibetu. Jedná se o kaleidoskop asi 70 barevných fotek z různých koutů Himálaje, které snad diváka chytí za srdce a rozpálí ho touhou ty hory spatřit na vlastní oči.